Můj oblíbený slogan "Zase jednou po roce, blíží se nám Vánoce" si nemohu v článku o Vánocích odpustit. Jako každý rok i letos jsme se činili a sušili jsme v létě višně, meruňky, ryngle broskve, aby jich na Vánoce bylo dost. V září jsme vařili švestková povidla a sušili švestky a i hrušky. Od října sušíme jablka, jablečné marokánky i hady, aby bylo zdravé mlsání na Mikuláše a na Vánoce.
Mám ráda staré tradice a miluji publikace o Vánocích. Jednou z nich jsou České Vánoce od autora Petra Herynka, která pojednává o adventním čase, Vánocích, tradicích atd. V dobách minulých bylo sušené ovoce nejen sladkým pokrmem, ale i se s ním zdobily světnice či stromečky. Na Mikuláše se dětem vyráběli ze sušeného ovoce figurky čertů i zvířat. Ovoce se navlékalo na špejle, které se zapichovaly do těsta, jablek či květináčů a zdobily stoly a místnosti.
Na Vánoce si hospodyně vyráběly vrkoče. Základem vrkoče jsou dva věnce upletené ze tří pramenů sladkého, kynutého těsta ponejvíce vánočkového.. Do věnce se zapíchlo šest špejlí o déle cca 25 cm tak, aby tvořily souměrný kužel. Na špejle se navlékaly sušené hrušky, švestky, jablka, rozinky, meruňky, jádra vlašských ořechů. 3 špejle se zapíchly do druhého menšího pletence z těsta. Na tento pletenec se položilo jablko, které se také ozdobilo krátkými špejlemi se sušeným ovocem. Zde se fantazii meze nekladou. Každý vrkoč je orginál a vyjadřuje hospodyni samotnou.
